V současné době jsou uplatňovány nejrůznější strategie v boji proti koronaviru SARS-CoV-2, který způsobuje onemocnění COVID-19. Může však svět doufat, že se koronaviru SARS-CoV-2 zbaví?

Mnoho vědců očekává, že zde virus SARS-CoV-2 zůstane, ale v průběhu času by mohl představovat menší nebezpečí. V rámci průzkumu časopisu Nature bylo dotázáno více než sto zasvěcených imunologů, infektologů a virologů na možnost jeho vymýcení. Téměř 90 % respondentů se domnívá, že tento koronavirus se stane endemickým, což znamená, že bude po další roky i nadále cirkulovat v globální populaci.

Vymýcení viru SARS-CoV-2 se v současné době zdá nereálné. To však neznamená, že související nemocnost, oběti na životech nebo sociální izolace budou pokračovat v dosavadním měřítku. Budoucnost bude do značné míry záviset na typu imunity, kterou lidé proti tomuto viru získají proděláním infekce nebo očkováním, a na tom, jak se virus vyvine. Viry chřipky a čtyři lidské koronaviry, které způsobují běžné nachlazení, jsou také endemické. U chřipky ale kombinace každoroční vakcinace a získané imunity zajistila, že míru sezónní nemocnosti a smrtnosti společnosti tolerují, bez nutnosti lockdownů, nošení respirátorů a sociálního distancování.

Více než třetina respondentů průzkumu časopisu Nature připouští možnost, že COVID-19 bude z některých zemí eliminován, ale s pokračujícím (a možná sezónním) rizikem opětovného zavlečení z míst, kde pokrytí vakcínami a opatření v oblasti veřejného zdraví budou nedostatečná. Pokud by byla většina lidí očkována, mohlo by být nové šíření zvládnuto díky kolektivní imunitě. Je pravděpodobné, že se virus SARS-CoV-2 stane endemickým, ale je těžké předpovědět vzorec jeho budoucího chování, který bude přetrvávat.

 

Virus dětského věku

Jedním z vědci předpokládaných scénářů vývoje pro SARS-CoV-2 je, že se stane virem dětského věku. Virus se bude v populaci držet, ale jakmile si na něj lidé vytvoří imunitu (buď přirozenou infekcí, nebo očkováním), nebudou postiženi vážnými příznaky. Virus by se mohl stát nepřítelem, s nímž se poprvé setkáme v raném dětství, kdy může způsobit mírnou nebo asymptomatickou infekci.

Vědci tento scénář považují za možný, protože tak se chovají i čtyři známé endemické koronaviry (OC43, 229E, NL63 a HKU1). Nejméně tři z těchto virů cirkulují v lidské populaci pravděpodobně stovky let, dva z nich jsou zodpovědné za zhruba 15 % respiračních infekcí. Byl vyvinut model, který ukazuje, jak většina dětí přijde s těmito viry do kontaktu před 6. rokem života a vytvoří si vůči nim imunitu. Tato obrana však celkem rychle slábne, takže nestačí zcela zabránit reinfekci, nicméně může omezit propuknutí onemocnění či zajistit jeho mírnější průběh u dětí i dospělých.

Zda se imunita vůči SARS-CoV-2 bude chovat stejným způsobem, je zatím nejasné. Velká studie zahrnující lidi, kteří měli COVID-19, naznačuje, že jejich hladiny neutralizačních protilátek, které pomáhají blokovat reinfekci, začnou klesat přibližně po šesti až osmi měsících. Jejich organismus ale také vytváří paměťové B-lymfocyty, které při reinfekci mohou produkovat protilátky, a T-lymfocyty, které mohou eliminovat buňky infikované virem.

V současnosti je sledováno, zda přetrvává imunitní paměť lidí infikovaných COVID-19. Pokud by u většiny lidí vznikla celoživotní imunita proti viru, a to buď přirozenou infekcí, nebo očkováním, pak by se virus pravděpodobně nestal endemickým. Imunita však může po roce nebo dvou ubývat a již existují náznaky, že se virus může vyvinout tak, aby imunitnímu systému unikl. Více než polovina vědců, kteří se zapojili do průzkumu časopisu Nature, si myslí, že oslabení imunity bude jednou z hlavních příčin endemického šíření viru. V endemické fázi se počet infekcí v průběhu let stává relativně konstantní, což umožňuje občasné vzplanutí. Dosažení tohoto ustáleného stavu může trvat několik let nebo desetiletí v závislosti na tom, jak rychle si populace vytvoří imunitu. Nejrychlejší způsob, jak se do tohoto bodu dostat, by bylo umožnit nekontrolované šíření viru, což by ovšem vedlo k mnoha milionům úmrtí. Nejpřijatelnější cestou je proto očkování.

 

Vakcíny a kolektivní imunita

Země, které začaly očkovat vakcínami proti COVID-19, očekávají brzké snížení závažných průběhů onemocnění. Bude však trvat déle, než se ukáže, jak účinně mohou vakcíny snížit přenos viru. Údaje z klinických studií naznačují, že vakcíny, které zabraňují symptomatické infekci, mohou také zabránit očkované osobě v přenosu viru.

Pokud vakcíny blokují přenos (a pokud zůstanou účinné proti novějším variantám viru), je možné virus eliminovat v oblastech, kde je naočkováno dostatečné množství lidí. Očkovaní lidé pak chrání neočkované, což přispívá ke kolektivní imunitě. V případě SARS-CoV-2 by k dosažení dočasné kolektivní imunity muselo být vakcínou s 90 % účinností proti přenosu naočkováno alespoň 55 % populace. Zároveň by musela zůstat v platnosti některá sociální distanční opatření (nošení respirátorů, práce z domova).  K dosažení dostatečné kolektivní imunity bez pomoci těchto opatření by bylo třeba téměř 67 % proočkovanosti. Pokud se však rychlost přenosu zvýší kvůli nové variantě nebo pokud vakcína zamezí přenosu na méně než 90 %, pro snížení cirkulace viru bude nutné očkovat větší procento lidí.

I když bude virus v mnoha regionech endemický, světový turistický ruch se pravděpodobně obnoví, pokud se závažné infekce sníží na úroveň, se kterou se zdravotnické služby dokážou vyrovnat.

 

Podobně jako chřipka?

Pandemie chřipky z roku 1918, při které zemřelo více než 50 milionů lidí, je měřítkem, kterým se poměřují všechny ostatní pandemie. Tato pandemie byla odstartována typem viru známým jako chřipka A, který se přenesl na člověka od ptáků. Téměř všechny případy chřipky A od té doby a všechny následné pandemie chřipky byly způsobeny potomky viru z roku 1918. Tito potomci obíhají po celém světě a každý rok infikují miliony lidí. Chřipkové pandemie se vyskytují, když nejsou populace vůči viru imunní. V době, kdy se pandemický virus stane sezónním, má již velká část populace vůči němu určitou imunitu. Sezónní chřipka si vybírá po celém světě stále značnou daň a ročně si vyžádá zhruba 650 000 životů.

SARS-CoV-2 by se mohl ubírat podobným směrem. Je možné, že se COVID-19 stane méně závažným problémem srovnatelným s běžnou chřipkou. Zdá se, že virus chřipky se vyvíjí mnohem rychleji než SARS-CoV-2, proto se mu daří proklouzávat přes obranu imunitního systému a je třeba každý rok vakcíny proti chřipce přeformulovat. U SARS-CoV-2 by to tak být nemuselo. Nicméně více než 70 % respondentů z průzkumu Nature si myslí, že únik viru imunitnímu systému bude hnacím motorem pokračující cirkulace viru.

 

Virus podobný spalničkám

Pokud vakcíny proti SARS-CoV-2 celoživotně zamezí infekci a jejímu přenosu, může se situace vyvinout jako u viru spalniček, i když je to méně pravděpodobné než jiné scénáře.

Díky vysoce účinné vakcíně proti spalničkám a dvěma dávkám je člověk chráněn na celý život a virus spalniček byl eliminován v mnoha částech světa. Do doby, než byla v roce 1963 vyvinuta vakcína, zabily hlavní epidemie ročně asi 2,6 milionů lidí, většinou dětí. Na rozdíl od vakcín proti chřipce nebylo nikdy nutné imunizaci proti spalničkám aktualizovat, protože virus ještě nevyvinul mechanismy, jak uniknout imunitnímu systému.

Spalničky jsou stále endemické v částech světa s nedostatečnou imunizací. V roce 2018 celosvětové opětovné propuknutí zabilo více než 140 000 lidí. Podobná situace by mohla nastat i u SARS-CoV-2, pokud by lidé odmítali vakcíny. Průzkum mezi více než 1 600 Američany zjistil, že více než čtvrtina by určitě nebo pravděpodobně odmítla vakcínu proti COVID-19, i kdyby byla bezplatná a považovaná za bezpečnou. Jak se vypořádáme s těmito postoji a obavami bude určovat, kolik lidí bude chráněných vakcínou a kolik zůstane bez ochrany, tedy náchylných k infekci.

 

Zvířecí rezervoár

Budoucnost SARS-CoV-2 bude také záviset na tom, zda se virus uloží v populaci divokých zvířat. Několik nemocí, které se dostaly pod kontrolu, přetrvává, protože živočišné rezervoáry, jako je hmyz, umožňují, aby se patogeny znovu přenesly na lidi. Patří mezi ně žlutá zimnice, ebola a chikungunya virus.

SARS-CoV-2 pravděpodobně pochází od netopýrů, ale mohl se dostat k lidem prostřednictvím jiného hostitele. Virus může snadno infikovat mnoho zvířat, včetně koček, králíků a křečků. Je obzvláště infekční pro norky a hromadná propuknutí infekce na norkových farmách v Dánsku a Nizozemsku vedla k obrovským porážkám zvířat. Pokud by se virus usadil v populaci divokých zvířat a mohl by se přenášet zpět na lidi, bylo by velmi obtížné jej kontrolovat.

Cestu, jak by se virus SARS-CoV-2 mohl stát endemickým, je těžké předvídat, ale společnost se snaží nad ním mít určitou kontrolu. Pokud by země polevily ve strategiích snižování šíření viru a nechaly ho nekontrolovaně vládnout, pak by „nejtemnější dny pandemie“ byly ještě před námi.

 

Použité zdroje:

https://www.nature.com/articles/d41586-021-00396-2

 

RNDr. Martina Šindelková

25. 2. 2021